V odst. 2 je uvedeno, že pokud k dohodě nedojde, může pronajímatel navrhnout zvýšení nájemného ze stejných důvodů ročně o tři a půl procenta z vynaložených nákladů. Má se však za to, že náklady byly vynaloženy účelně.
Jde nesporně o správné ustanovení, které zavádí další možnost úpravy nájemného v průběhu užívacího vztahu. Z různých výkladů lze dovodit, že by bylo vhodné, aby se pronajímatel s nájemci na stavebních úpravách dohodl předem s tím, že by současně zjistil jejich ochotu zvýšené nájemné platit. Složitější je již posouzení názoru, že pokud nedojde k dohodě podle odstavce 1, může pronajímatel požadovat zvýšení i soudní cestou, samozřejmě pouze o tři a půl procenta z vynaložených nákladů.
Zde je třeba zdůraznit, že v odst. 2 je opět, ve vztahu k odst. 1, pronajímateli ponechána pouze možnost navrhnout zvýšení nájemného, nikoliv zvýšení požadovat. Je tedy otázka, co se stane v případě, že nájemci na toto zvýšení nepřistoupí. Navíc je celé ustanovení odst. 2 komplikováno vyvratitelnou právní domněnkou „ má se za to, že náklady byly vynaloženy účelně“, což v podstatě stírá rozdíl mezi úpravou odst. 1 a odst. 2., neboť v odst. 1 by zvýšení nájemného bylo odvozeno z účelně vynaložených nákladů a v odst. 2 z vynaložených nákladů, ale doplněných právě o výše uvedenou právní domněnku. Protože jde o vztah závazkový a zákon nedává možnost nahradit projev vůle nájemce, je třeba se domnívat, že žaloba na tomto místě by byla velmi obtížná.
S jednoznačným výkladem je proto třeba ještě počkat.
Zdroj: JUDr. Josef Darebný, MMR