Téma: Účinky neionizujícího záření

Kapacita bezdrátové telekomunikační sítě každoročně roste, přičemž se zvyšuje jak počet uživatelů sítě, tak její přenosové rychlosti. S tím je spojeno i neustálé zahušťování sítě základnových stanic (BTS, z anglického slova „Base Transceiver Station“), které slouží k připojování koncových zařízení, především mobilních telefonů a bezdrátových modemů pro přístup k internetu. Základnové stanice můžeme vidět všude kolem sebe, v hustě obydlených oblastech je vzdálenost mezi sousedními základnovými stanicemi jen stovky metrů. S touto všudypřítomností se pojí i časté dotazy obyvatel na možná zdravotní rizika, která by mohlo způsobit „radiové záření“ (dále budeme používat fyzikálně vhodnější název „elektromagnetické pole“ či „neionizující záření“), které stanice využívají pro komunikaci mezi sebou a s koncovými zařízeními.

Při diskusi možných zdravotních účinků expozice neionizujícímu záření je třeba říci, že jejich výzkumu bylo věnováno více úsilí, než kterémukoli jinému rizikovému faktoru a že naše vědomosti v této oblasti, nashromážděné za téměř 70 let výzkumu, jsou enormní. V současné době proto existují mezinárodně uznávané expoziční limity, jejichž nepřekročení zaručuje, že neionizující záření nebude mít na exponovanou osobu žádný zdravotní účinek. Dodržení expozičních limitů pak v případě expozice elektromagnetickému poli základnových stanic (radiové frekvence) znamená jen fyziologicky nedetekovatelný ohřev exponované tkáně. Z hlediska současného stavu poznání není toto tvrzení závislé na době expozice, věku exponované osoby ani na pohlaví exponované osoby.

Expozice osob neionizujícímu záření je v České republice omezována zákonem (zákon o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb.). Ten všem provozovatelům zařízení, která generují neionizující záření, ukládá povinnost tato zařízení provozovat tak, aby jimi působená expozice nepřekračovala expoziční limity uvedené v nařízení vlády č. 291/2015 Sb. V případě stacionárních zdrojů, jako jsou např. základnové stanice, dále zákon ukládá povinnost připravit pro hygienickou stanici expoziční zprávu, která na základě výpočtu ukazuje, že v místech přístupných obyvatelstvu budou v jejím okolí dodrženy expoziční limity. Bez schválení tohoto podkladu hygienickou stanicí není možné zahájit stavbu stance. Stejná povinnost platí i v případě jakékoli modifikace stanice, která by vedla k navýšení expozice.

Expozice v okolí běžné základnové stanice je majoritně působena panelovými anténami (útlé kvádry s výškou přibližně 1,5 m). Jejich vyzařování má tvar vějíře otevřeného v horizontální rovině. Šířka otevření vějíře bývá typicky 120° a úhlová „tloušťka“ vějíře bývá typicky 15°. Vějíř bývá také často mírně skloněn k zemi (o několik stupňů). Při typických vysílacích výkonech lze, při přijetí jistých zjednodušení, tvrdit, že expozice přímo pod anténou, nad anténou a za anténou je z hygienického hlediska zanedbatelná. V hlavním svazu antény je pak expoziční limit většinou splněn pro vzdálenosti delší něž 20 m. Při znalosti umístění, orientace a výkonu vyzařovaného jednotlivými anténami je možné expozici v okolí základnové stanice snadno spočítat pomocí kalkulačky a přílohy č. 2 metodického návodu k nařízení vlády č. 291/2015 Sb. (Věstník ministerstva zdravotnictví české republiky, částka 8/2017, str. 7-35). Podklady pro tento výpočet lze na dotaz získat na místní hygienické stanici a jsou také součástí smlouvy mezi provozovatelem stanice a vlastníkem nemovitosti, na které stanice stojí.

Závěrem lze konstatovat, že v místech pobytu (byty, kanceláře, domy) či pohybu (ulice, chodníky, parky) neprofesionálů je expozice působená základnovými stanicemi pro mobilní telefony hluboko pod expozičními limity, a tedy daleko od vzniku zdravotních efektů expozice. Budoucí zavedení telekomunikační sítě páté generace na těchto závěrech nic nemění.

Zdroj: ČKAIT

Foto: Pixabay