Téma: Nájemní bydlení

Smlouva o ubytování – v čem se liší od smlouvy o nájmu? (VI)

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, v ustanovení § 2326 upravuje smlouvu o ubytování neboli tzv. smlouvu o přechodném nájmu. Smluvními stranami jsou zde pronajímatel a nájemce, které zákon označuje jako ubytovatele a ubytovaného. Obsahem závazku ubytovatele je poskytnout ubytovanému přechodně ubytování na ujednanou dobu nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném. Jedná se o smlouvu úplatnou, tudíž ubytovaný se zavazuje za ubytování a za služby spojené s ubytováním ve lhůtě stanovené ubytovacím řádem, popřípadě ve lhůtě obvyklé, ubytovateli zaplatit.

Ve srovnání se smlouvou o nájmu bytu či domu se smlouva o přechodném nájmu liší hned v několika ohledech. Základním rozdílem je závazek poskytnout ubytování přechodně, tudíž zde na straně ubytovaného nedochází k uspokojování bytové potřeby, jako je tomu u nájemce. Přechodnost nemusí spočívat jen v krátkodobosti trvání závazku, ale také v tom, že povaha zařízení neumožňuje realizaci práva na bydlení – proto i na ubytování na vysokoškolských kolejích bude dopadat smlouva o ubytování, nikoliv o nájmu. Jako další příklady zařízení lze uvést hotely, penziony či třeba kempy.

Stejně jako smlouva o nájmu bytu a domu i závazek plynoucí ze smlouvy o přechodném nájmu je úplatný. Pro vznik smlouvy o ubytování je tudíž třeba, aby minimálně z vůle stran byl zřejmá úplatnost.

Na rozdíl od smlouvy o nájmu bytu či domu je ubytovací smlouva bezformální.

Práva a povinnosti smluvních stran

Ubytovaný má právo užívat prostor vyhrazený mu k ubytování, jakož i společné prostory ubytovacího zařízení (ubytovací prostor) a využívat služby s ubytováním spojené. Ubytovaný má rovněž právo uložit peněžní prostředky či jiné cennosti ubytovateli do úschovy.

Zákon hovoří o ubytovacím prostoru, jelikož nemusí jít jen o dům či byt, ale také například o chatku či pouhou část pozemku. Ve smlouvě může být konkrétní prostor jednoznačně identifikován nebo jen druhově vymezen (např. dvoulůžkový pokoj). Východiskem je, že ubytovaný má právo na výlučné užívání prostoru, může být však ujednáno jinak a konkrétní ubytovací prostor bude užívat s třetí osobou, popř. osobami.

Z povahy a účelu ubytovací smlouvy je zřejmé, že ubytovaný na rozdíl od nájemce nemá povinnost tzv. běžné údržby věci. Na druhé straně ubytovatel má povinnost ubytovanému odevzdat prostor ve stavu způsobilém pro řádné užívání a zajistí mu nerušený výkon jeho práv spojených s ubytováním.

Skončení závazku

Oproti nájemní smlouvě je patrná širší smluvní volnost. Ubytovaný má totiž právo ukončit ubytování kdykoliv, a to i v případě závazku sjednaného na dobu určitou. V takovém případě ale zákon poskytuje ubytovateli určitou míru ochrany, když mu umožňuje uplatňovat nárok na náhradu škody tehdy, když prokáže, že nemohl zabránit škodě, která mu vznikla předčasným zrušením ubytování ze strany ubytovaného.

Škodou, která tu může vzniknout, je zde myšlen ušlý zisk, jenž představuje úplatu za ubytování v rozsahu, ve kterém se ubytovateli nepodařilo přenechat ubytovací prostory jinému.

Zdroj: JUDr. David Pytela, MBA, LL.M.

Foto: Pixabay