Téma: Věcná břemena, předkupní a zástavní právo

Věcná břemena – základní vymezení (IV)

 Právní úpravu problematiky věcných břemen nalezneme v ustanovení § 1257-1308 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, (dále jako „občanský zákoník“). Obecně můžeme věcná břemena rozdělit na služebnosti a reálná břemena. Občanský zákoník v ustanovení § 1257 odst. 1 následně vymezuje služebnost jako věcné právo, na jehož základě musí vlastník ve prospěch jiného něco strpět nebo se něčeho zdržet. Oproti služebnostem je pro reálná břemena charakteristická povinnost dočasného vlastníka dávat či konat, a to ve prospěch osoby oprávněné z reálného břemena. Na úvod připomínám základní charakteristiku věcných práv, kterou se rozumí váznutí takového práva přímo na věci, nikoliv na osobě.

Služebnost vzniká na základě smlouvy, pořízením pro případ smrti, vydržením vlastnického práva k věci a rozhodnutím orgánu veřejné moci. Z povahy věci plyne, že ve většině případu služebnost vznikne na základě smlouvy. Pokud je zřízena služebnost k věci zapsané ve veřejném seznamu, vzniká až zápisem do takového seznamu. Pokud však vzniká k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká již účinností takové smlouvy. Subjekty týkající se služebnosti občanský zákoník nazývá oprávněný a povinný. Služebnou věc je povinen opravovat a zachovávat oprávněný ze služebnosti. Avšak dle ustanovení § 1263 občanského zákoníku musí na takové činnosti přispívat i povinný, pokud užívá služebnou věc současně s oprávněným.

Občanský zákoník výslovně upravuje možnost zřídit k jednomu předmětu více služebností, jež si však vzájemně nesmí být k újmě. V takovém případě hraje roli jak charakter služebnosti, tak délka jejího trvání. Nové zřízení služebnosti rovněž nemá vliv na dřívější zřízení např. nájmu či pachtu. Strany si z důvodu větší právní jistoty mohou zřídit zákaz zatížení předmětné věci, čímž vyloučí vznik další služebnosti. Takový zákaz lze zřídit obligačně i věcně právně.

Pokud si strany mezi sebou při sjednávání služebnosti nevymezí rozsah služebnosti, pak v souladu s ustanovením § 1258 občanského zákoníku platí, že služebnost se co do rozsahu posoudí podle místních zvyklostí. Pokud ani takto není možné určit rozsah služebnosti, je rozsah spíše menší než větší. Oprávněný ze služebnosti se může následně procesně bránit proti osobám, které mu ruší oprávnění ze služebnosti, pomocí klasické žaloby na vydání věci upravené v ustanovení § 1040 občanského zákoníku. Další možností je žaloba z domnělého vlastnického práva dle ustanovení § 1043 občanského zákoníku. Služebnosti obecně zanikají primárně faktickým zánikem služebné věci. Strany se taktéž mohou vzájemně dohodnout o ukončení služebnosti. Zákon výslovně umožňuje zřídit služebnost do dosažení určitého věku příslušné osoby. Pokud splyne osoba povinná a oprávněná ze služebnosti, služebnost nezaniká.

Reálná břemena jsou druhým typem věcných břemen. Občanský zákoník jim však vyčleňuje podstatně menší prostor než služebnostem. Jelikož však osobu povinnou z reálného břemene samotné reálné břemeno zatěžuje podstatně více než služebnost, občanský zákoník poskytuje povinnému ochranu. Časově neomezitelné reálné břemeno může být totiž zřízeno pouze jako vykupitelné a při sjednávání podmínek reálného břemene si strany musí ujednat taktéž podmínky odkupu. V ostatních souvislostech platí, že obecná právní úprava reálných břemen je poměrně podobná úpravě služebností. Takovým příkladem je ustanovení § 1308 občanského zákoníku, podle kterého se na zánik reálných břemen přiměřeně použije právní úprava zániku

Zdroj: JUDr. David Pytela, MBA, LL.M.

Foto: Pixabay